|
O nás Základy křesťanské víry
 Věříme, že je nám Bůh přítomen, když se
shromažďujeme, abychom ho chválili, naslouchali jeho Slovu a
přimlouvali se za potřeby svých bližních. Takovým shromážděním
říkáme bohoslužby a konají se většinou v neděli na oslavu Kristova
vzkříšení. Smyslem křesťanských bohoslužeb není sloužit Bohu konáním
modliteb a náboženských obřadů, ale přijmout, co nám Bůh nabízí ve
svém Slovu, svátostech a společenství svého lidu. Účastnit se služeb
Božích proto není náboženská povinnost, ale příležitost setkat se s
Boží láskou a věrností uprostřed každodenních starostí, úkolů a
pochybností. Při bohoslužbách Bůh vstupuje do našeho života a působí
na nás svým Slovem. Ujišťuje nás o svém odpuštění, povzbuzuje nás v
našich těžkostech, odhaluje nám naše selhání a vybízí nás k novým
úkolům. Účastí na bohoslužbách náš život z víry nekončí, ale začíná.
Přijímáme zde sílu, radost, inspiraci a pověření do všedních dnů.
Bohoslužby mají formu rozhovoru, v němž
zaznívá Boží slovo, ale i naše lidská odpověď. Úkol zvěstovat Boží
slovo svěřil Ježíš Kristus svým učedníkům. Církev v tomto úkolu
pokračuje, když tímto úkolem pověřuje muže a ženy, u nichž poznala
obdarování Duchem svatým pro tuto službu. Kázání, které tvoří střed
a neodmyslitelnou součást bohoslužeb, má za úkol zpřítomnit
radostnou zvěst evangelia do aktuální Boží výzvy a potěšení.
Základem kázání je biblický text. Cílem je vyložit a promítnout
biblické slovo do života posluchačů, aby v něm zaslechli živé Boží
slovo do svých radostí a starostí, nadějí i pochybností. Kazatel
musí dobře znát biblickou zvěst, rozumět dobovým souvislostem, ve
kterých vznikala, a současně dobře rozumět i těm, kterým Boží slovo
tlumočí. Jen tak může pravdivě a nezkresleně přeložit biblické slovo
do dnešního způsobu života a myšlení.
Křesťané věří, že zvěstování evangelia je
dílem Ducha svatého, při němž Bůh používá našich lidských
schopností. Na zvěstované Boží slovo odpovídá církev při
bohoslužbách v modlitbách a písních. Modlitby mohou mít různou
formu. Buď je zástupně přednášejí jednotlivci za celé společenství,
nebo se shromáždění modlí společně. Reformační tradice dává přednost
modlitbám, které živě a bezprostředně odpovídají na zvěstované
Slovo, ale neuzavírá se ani modlitbám hotovým a naučeným, které se
při bohoslužbách pravidelně opakují. Společná modlitba je stejně
důležitá jako soukromá, protože nám pomáhá si uvědomit, že žijeme ve
společenství a Bůh nikomu z nás nedává přednost.
Hudba při bohoslužbách umožňuje zapojit do
našeho vztahu k Bohu i lidské city a naznačuje, že lidská slova
nedovedou vyjádřit celou šíři a hloubku naší víry a naděje. Společné
písně nám současně pomáhají stát se součástí života církve přes
hranice času, neboť nám umožňují připojit se k vyznáním a modlitbám
těch, kteří nám víru předali, a uvědomit si, že Bůh s námi ve svém
díle navazuje na to, co koná již po staletí. Nově vznikající písně
jsou svědectvím, že Bůh v tomto díle pokračuje a tvoří mezi námi
stále něco nového. Nedílnou součástí bohoslužeb je i vysluhování
svátostí, které se konají buď podle potřeby (křest, biřmování,
svátost manželství), nebo v určitém časovém rytmu (večeře Páně). Součástí bohoslužeb má být ve vhodnou chvíli
sbírka, která vyjadřuje, že účastníci bohoslužeb přijímají
zodpovědnost za společenství, které tvoří, i za praktické úkoly,
které před církví stojí.
Nejen dosud sdělené informace a zkušenosti
patří k víře. V našem přemýšlení o Božích věcech je nesmírně
důležité nebýt teoretiky, ale praktiky přijatého. Začněme malým
příběhem: Požádejte malé dítě, aby namalovalo strom. Dítě namaluje
kmen, větve listí nebo jehličí, ale většinou zapomene na kořeny. Aby
strom rostl a přinášel užitek jak svým ovocem, tak svým stínem a
ptačím zpěvem, musí být pevně zakořeněn v zemi. A to nejen proto,
aby sál vláhu, ale aby byl odolný proti poryvům větrů. Pokud budou
kořeny na povrchu, strom se může vyvrátit a uschne.
Přesně tak je to i s námi lidmi. Církev i
přes svoje poklesky a pády v minulých stoletích, tvoří toto zázemí.
Člověk, který nemá své kořeny v konkrétním společenství věřících,
nemá tak odkud čerpat sílu víry. Mít živý vztah s Bohem pomáhá
společenství upevňovat. V naší církvi se navzájem oslovujeme „bratři
a sestry“. Není to forma, ale skutečnost ve vztazích a vyjádření, v
němž každá farnost velkou rodinou, do které je každý zván a kdykoli
může přijít. Radostí velkou je samozřejmě to, když se host po čase
stane ze své vůle domácím.
|
